Skip to main content

Když mám chuť to zabalit

Někdy mají lidi pocit, že žít s minimem odpadu stojí hrozně moc úsilí. Já jim vždycky říkám, že zas tolik ne, že je to jen o změně návyků. Pravdou ale je, že i já jsem někdy se silami v koncích a biju se do hlavy, jestli to, co dělám, má smysl, a dělám to správně.

Dost často vídávám příspěvky z nejrůznějších sfér, které jsou zaměřeny jen na úspěchy. Jak být perfektní matka a zvládnout přitom mega kariéru, jak jíst jen ty nejvíc bio raw super potraviny, jak být pořád zdravý, jak mít doma prázdný odpadkový koš, jak mít vše jen z přírodních materiálů… Jasně, blogy slouží od toho, aby nás inspirovaly a dávaly nám příklady, kudy se můžeme vydat. Dost často ale nezmiňují, kolik zaškobrtnutí na cestě číhá.

Ačkoli mám velmi silnou vnitřní motivaci a když se pro něco rozhodnu, nehne se mnou ani pár volů (i když to někdo občas zkouší), občas na mě padnou pochyby. Opravdu mi stojí za to zajet do vzdálenějšího obchodu pro to, abych nakoupila bez obalu, než zajít do supermarketu vedle a nakoupit jednou v plastu? Opravdu mi stojí za to chodit pro vajíčka mimo moji běžnou trasu za kamarádem, co chová slepičky? Opravdu mi stojí za to čekat, než najdu sáňky z druhé ruky a radši nebudu do té doby jezdit na ničem? Opravdu mi stojí za to prát, věšet, žehlit (pšt) a skládat obden plínky?

Jsou dny, kdy mám chuť to všechno vzdát. Obzvlášť, když:

  • je mi blbě, nikam se mi nechce a nemám doma z čeho vařit
  • konečně jsem vyšla na nákup a v obchodě zjistila, že tašku s krabičkama jsem nechala doma
  • pro pět věcí musím do pěti obchodů
  • zajdu do supermarketu a vidím, co leží na pásech lidem
  • mám strašnou chuť na kafe a nevzala jsem si vlastní termohrnek
  • čekám, až se mi uvolní sklenice a pak je obchod zavřený
  • pořád jíme to samé a dochází mi inspirace
  • stále nejsme schopni si nachystat jídelníček
  • manžel dostane na něco (co doma není) chuť v pátek večer
  • někdo jiný nakoupí a rázem je plný koš na plasty
  • řeknu do vlastních obalů a prodavač mi to pro jistotu zabalí do sáčku
  • přijedu na návštěvu a nevidím koše na třídění
  • za hodinu přebaluju už čtvrtou látkovku, protože poznám každé ucvrknutí
  • mi zkysne domácky zavařený rajčatový protlak

Ruku na srdce, těch těžkých momentů je víc než dost. Když vidím, jak jednoduše řeší některé věci jiní, kroutím hlavou a říkám si, jestli to mám všechno zapotřebí.

Jenže když dojdete k nějakému poznání, už nejde tak lehko zapomenout. Když ujdete kus cesty, těžko se vám vrací zpátky, zvlášť, když jste tam nic nezapomněli.

Proč?

Musíte dobře vědět proč. Proč děláte, to co děláte. Jestli to vašemu životu dává smysl.

A já důvodů proč několik mám.

Protože na skládkách se odpad nerozloží. Jen se hromadí, smrdí a kazí přírodní scenérii. Představíte si, že byste svůj odpad měli skladovat u sebe na zahradě?

Protože mikroplasty jsou v řekách, řeky se vlévají do moří, v mořích je jí ryby, ryby jíme my. Ryby také jí ptáci, kteří spolykají nejen mikroplasty, ale i větší plastové části, které naleznou v mořích nebo na pobřežích.

Protože lidé produkují 20 000 plastových láhví každou sekundu a zrecykluje se jich zpátky na láhve pouze 7 %. A plastová láhev se rozloží minimálně za 100 let.

Protože plasty nikdo nechce. Ani Čína už ne.

Protože polystyren se možná nerozloží nikdy.

Protože pesticidy, díky kterým máme dokonalé ovoce a zeleninu, jíme s tou dokonalostí taky.

Protože slepice ve velkochovech vypadají takto:

A důvodů, proč se chovat zodpovědněji by mohlo být ještě nepočítaně více.

Ještě nemáte svůj vlastní důvod proč?

Já dnes místo zabalení raději (za)balení vynechám. A vytrvám. Přidáte se?

2 thoughts to “Když mám chuť to zabalit”

  1. Moc díky za tenhle článek! Zrovna dneska jsem si říkala, že je potřeba plastům v naší domácnosti vyhlásit ještě větší boj. Taky se snažíme, o co největší bezodpadovost. A dost věcí funguje a daří se, za to jsme s mužem moc rádi např. koupelnu mám bez odpadkového koše, zelenina a pečivo v látkových sáčcích, s krabičkou na koláč do pekařství, návštěva bezobalového obchodu apod. Ale přesně jak píšete, těch těžkých chvilek je dost a upřímně, někdy prohrávám. Přesto věřím, že naše snažení má smysl. A moc díky za sdílení a posílení motivace 🙂 Petra

    1. Každá prohra je jen ukazatelem toho, že se snažíme 🙂 Důležité je vědět, že má smysl samotná cesta a když se něco nepovede, není třeba věšet hlavu. Držím palce nadále! 🙂

      Marťa

Napsat komentář

Close