Skip to main content

Sami přece nic nezmůžeme… Anebo ano?

Proč bychom se měli snažit chovat ekologicky, když v Číně je stonásobně více lidí a ti tvoří daleko větší odpad? Proč bychom měli věnovat svůj drahocenný čas na plánování bezobalových nákupů, delší cesty pěšky nebo na kole než autem, vaření a pečení doma místo koupě hotových jídel a vůbec celkové přípravě všeho, když dnes je doba hektická a všichni to dělají co nejrychleji a nejpohodlněji? Máme šanci skutečně něco změnit?

„Na zero waste život ale potřebujete hodně času.“

„Nakupování v bezobalových obchodech je hrozně drahé.“

„To nemá smysl, když to budu dělat jenom já a ti ostatní ne.“

Argumentů, proč nezačít, je určitě mnoho. Povím vám ale jeden příběh. O holce, která celý život sní, a už dávno zjistila, že když člověk hodně moc po něčem touží, splní se to.

Změnit svět

Když jsme před více než dvěma roky jeli s manželem autem z návštěvy rodiny o svátcích domů, říkala jsem mu, že bych chtěla naši domácnost změnit a chovat se ekologičtěji, zodpovědněji. Dostala jsem totiž knížku Domácnost bez odpadu a už první stránky knížky mě nadchly. Odpověděl mi: „Ty sama nic nezmůžeš.“ Tahle věta mi rezonovala v hlavě a nedala mi spát. Říkala jsem si, že to teda ne. Že zmůžu.

Už jako malá jsem toužila změnit svět. Ještě jsem pořádně nevěděla jak, asi jsem ani nevěděla, co přesně chci změnit, co je vlastně špatně, ale věděla jsem, že rozhodně chci udělat nějakou změnu k lepšímu. Toužila jsem postavit SOS vesničku a pomáhat slabším. To se mi bohužel nepovedlo a v pubertě jsem měla víc práce se sebou samou, než se všemi ostatními.

Když jsem se osamostatnila a konečně začala vydělávat peníze, nezbývalo mi nic, co bych mohla dávat někomu slabšímu. Sama jsem byla dost slabá a vyzkoušela si, jaké to je, když člověk opravdu šetří každou korunu. Neřekla bych, že bych byla vyloženě chudá a pořád jsem měla v zádech rodinu, která by mě v nouzi podpořila, ale vyzkoušet si žít s minimem peněz mě naučilo vážit si všeho, co mám. Protože jsem si nemohla koupit všechno, co jsem viděla, vždy jsem přemýšlela nad svými potřebami a koupila si jen to, čemu jsem skutečně věřila, že musím mít.

Pořád jsem věděla, že bych chtěla něco změnit, ale pořád jsem nevěděla, co. A tak když jsem našla téma, kterému bych se mohla věnovat, a to minimalizaci odpadu, rozhodla jsem se, že to nenechám jen tak. Rozhodla jsem se, že využiju sociálních sítí a ukážu, že to jde. Že dokážu něco změnit. A třeba inspiruju i další.

Se skálou nepohneš?

Začala jsem měnit domácnost k obrazu svému. Vše jsem dokumentovala na Facebooku a později i na webu. Rychle jsem ale pochopila, že změnit myšlenky lidí se dají pouze u těch připravených, a tak jsem neplýtvala svou energií k tomu, abych dělala agitku ve směrech, které neměly cenu. S kamarády ani s rodinou jsem téma zero waste neprobírala nikdy, pokud to nezmínili oni sami. Takže hodně kamarádů ze začátku ani nevědělo, co vlastně doma dělám. A teď tu po dvou a čtvrt roce sedím a nestíhám se divit.

Okolí mého domova se bojí cokoliv vyhodit a raději to nabízí na naší facebookové skupině, aby se vše mohlo ještě využít.

Přátelé se mi (ne)pravidelně chlubí se svými úspěchy, jak si koupili hrnek na kávu a nekupují jednorázové, jak si pořídili látkové pytlíčky, jak nakupují do krabiček a dělají mnoho dalších větších či menších zero waste kroků.

Kamarádi se mě ptají, jak by se mohli vyhnout konkrétním odpadům v jejich domácnostech.

Táta mi sám od sebe řekl, že začali odvážet svůj bio odpad do kompostéru na chatě. Látkové pytlíčky s ovocem a zeleninou jsem u nich zahlédla už před časem.

Švagrová mě poprosila, ať jim domů ušiju látkové pytlíčky.

Můj muž mi posílá fotku z kanceláře, jak konečně zavedli koše na tříděný odpad.

A já se dmu pýchou. Ne k sobě. Ke všem, kteří viděli, že jdou věci dělat jinak, a v momentě, kdy na to byli připravení, ten krok sami udělali. Tak jako když se dítě poprvé pustí stolu a šlápne si ten krůček do neznáma, když překoná ten vnitřní strach, že spadne, že mu to nepůjde – v moment, kdy už je k tomu dostatečně zralé. Kdy na to přijde samo.

Příklady táhnou

Všechny tyto příběhy, které se ke mně dostávají, mě jen utvrzují v tom, že jako jedinci můžeme změnit hodně. A nemusíme hned stát s transparenty na Václaváku, trhat lidem mikroteňáky z ruky a ostentativně vysypávat koše na návštěvách, abychom jim ukázali, jak velký mají odpad. Stačí se chovat zodpovědně. Tak, jak to nejlépe umíme a v danou chvíli dovedeme. A když to budeme dělat dobře, lidé si toho všimnou i bez toho, aniž bychom je museli znechutit svou (momentální) fanatičností.

Takováhle změna sice trvá dlouho, můžete podotknout. Podobně ale jako u diety, pokud se snažíte krátce a když vás dotlačí vnější okolnosti, za chvíli to vzdáte. Když se k tomu dopracujete sami a sami přijdete na způsob, který vám vyhovuje, vytvoříte si návyk, který vydrží celý život. A jako lavina pak svrhnete další a další, které na cestě potkáte.

Prodavačku, která poprvé v životě vidí látkové pytlíčky. Prodavače, který poprvé nandavá sýr do vlastní krabičky. Kamaráda, kterému darujete příjemné voňavé přírodní tuhé mýdlo. Rodinu, když jim namísto koupených sušenek přivezete vynikající doma upečené. Všechny, koho vaše cesta zaujme.

Děkuji všem, kteří se přidali na tuto cestu se mnou, a ukazují zase dalším lidem, že jdou věci dělat jinak.

Napsat komentář