I takto může dopadnout nákup “bez obalu” – krabička obalená potravinářskou fólií.
Dneska jsem se hrozně naštvala. Podávám paní v obchodě krabičku, ať mi do ní dá šunku, ona se nechápavě kouká a ptá: “A kam mám nalepit lístek?” Tak jí říkám, že na víčko, že to je v pohodě. Po zavření krabičky hbitě mrská k celofánu krabičku obalit. Koukám na ni jak puk a volám, že to nemusí, že se snažím plasty šetřit. Vrátí se a přidrzle jak pubertální kluk na mě zvolá: “A to si jako myslíte, že ta jedna krabička to vytrhne?!”
“Jo, paní, představte si, vytrhne. Jedna krabička dvakrát týdně namísto neustálého shromažďování nesmyslných a nevyužitelných obalů, to znamená 104x za rok ušetřený materiál jen za naši rodinu. Tak to díky nám nemusí vyrábět.”
“Ale vždyť se to stejně vyhodí.”
Uf, uf, uf. Stejně se to vyhodí. A co se s tím vyhozeným pak dál děje? To už nevidíme, tak se nestaráme, že. On se ten plast přece rozpadne, ne?
Proč paní nemohla jednoduše říct: “Jé, promiňte, já jsem si to neuvědomila.” Tak příště hold jinam.